Jani? Matýsek umřel.

3. února 2018 v 2:55 | Cement. |  Naivní sbírka píčovin.
(pokud čekáte moje nasraný já, mluvící o blitkách a sraní a o tom, jak nenávidim svět, tak to radši přeskočte.)

Pamatuju si čas 22:27. (168. den) Nepamatuju si toho moc. Protože když vypijete přibližně tři litry piva s mojí váhou - hhh - když vypijete tři litry piva s mojí výdrží, je to tvrdej spánek. Předevčírem začal můj pes divně dejchat. Moc ztěžka. Opravdu nemohl nabrat dost vzduchu. Natahoval hlavu dopředu a já měla pocit, že se dusí. (a dusil. Jako já teď. Ale ne tak hrozně) Vypadalo to, že nemůže popadnout dech. A tak jsem se po celý noci, kdy jsem ho k sobě tiskla vzala k veterinářce. A ta se mě zeptala, jestli takhle dejchá. Dostal antibiotika. Ještě nějaký v injekci. Jo, jo. Potom jsme jeli domů. Řikala jsem mu, ať neštěká. Hrozila jsem mu i plácnutím. Hrozila jsem mu... ale neudělala jsem to. Pak jsem si ho brala do postele a poslouchala jsem, jak dejchá. Děsilo mě to. Slepě jsem ale důvěřovala tomu, že antibiotika zaberou.

Nezabraly.
Prej neměl nijak hroznej šelest na plicích.
Dokonce i srdíčko klapalo v pořádku.
Prej jsme mohli zavolat, kdyby se cokoli dělo.
"Jéé, paní doktorko bez prs, víte o tom, že nám umřel pes?"
(je tolik způsobů, jak obvinit jí a jak obvinit sebe. ale já jsem s ním proležela dvě celý noci, tak nechci vinit nikoho.)

V půl třetí ráno, potom, co jsem se kvůli Matýskovi pohádala s přítelem, co jsem se k kvůli sobě pohádala s přítelem o den později - tedy 03. 02. 2018 - můj Matýsek opustil svět. V 02:27 jsem se poprvý podívala na hodinky. Ozval se otcův kňouravej hlas zpoza dveří, kterej rozpustil můj růžovej sen o neexistenci světa. A já nevim, kolikrát v životě jste se mazlili s mrtvolou a doufali, že jí to z ničeho nic vrátí schopnost nadechnout se. Nevim, kolikrát v životě jste si vyslechli, jak jsou vaši rodiče stateční. Nevim, kolikrát v životě jste si řekli: "hej, tomu psovi bylo 13 let a je mnohem lepší, že zemřel... takto... než abyste se s ním roky trápili". Nevim. Ale kdybyste se náhodou ptali, je to zkurveně moc na hovno.

Jen mám teď pocit, že já se roky budu trápit tím, že tady nebude. Protože já jsem zkurvenejch pět hodin zpátky byla s tim pejskem venku. Protože pět hodin zpátky jsem kouřila vedle Honzy cígo a čekala, než se vyčůrá. Protože nějakou tu dobu zpátky vypadal v pořádku. Protože...

... všechno vypadalo v pořádku a teď leží vedle v ložnici v provizorní rakvičce.
Je to průhlednej obal od bot. Mámy. Za deset litrů.
Je tam tmavě rudej polštář. Na gauč. Za desetkrát pade.
Je tam ručník. Ten je modrej. Na tělo. Ten je za zničuje emoce.

No, každopádně pokud jako já máte se smrtí mazlíčka zkušenost asi takovou, že se to naposledy stalo před víc jak třinácti lety, kdy vám bylo sedum, tak doporučuju zjistit něco o kremaci. Nebo vymyslet místo, kde ho pohřbíte. Tátovi se nechce pohřbít, protože jsme se prej za prvním Matýskem nebyli roky povídat. Asi před měsícem o tom mluvil. Máma asi před tejdnem mluvila o tom, že do nohývo pejska nepůjde. Že chce možná zkusit kočku? Já nevím, Matýsek byl starej a my všichni jsme ho nade všechno milovali. Ale asi jsme nikdo nepočítal s tím, že to přijde tak rychle?

Nechci kočku. Nechci psa. Nechci nic.
Chci vědět, co je po smrti. Chci vědět, že není nikde sám. A že na nás nemusí čekat a je šťastnej. Chci... já... chci.... přestat brečet.

Už teď mi chybíš. A kurva dlouho budeš, miláčku. Odpočívej v pokoji.
 

Kam dál

Reklama