Leden 2015

A vzpomněli jste si vobčas na Cementa?

23. ledna 2015 v 15:26 | Cement. |  Urinální inkontinence
A má vůbec slunce po ránu vyjít? Neni to nějaká anomálie, kterou Bůh vůbec nezamejšlej? Vedlejší produkt něčeho velkýho? Nebo směšně triviálního? Něco, kvůli čemu vzniklo tolik nechutnejch bytostí, který mi jsou tolik podobný, a se kterejma kdyby mě někdo zpodobňoval, tak by dostal ránu? Nevim, proč má člověk tendenci si pořád přisuzovat velkou budoucnost, minulost... nebo přítomnost. V podstatě pořád a neustále se doslýcháš, že seš kus hovna. A fakt seš. Kdo ti dal sílu tomu nevěřit? Povídej mi o tom. Vyprávěj mi pohádku o hloupym Honzovi.

Kdybych viděla, co se děje na tomdlectom světě a byla jenom divák, směju se. Směju se lidskejm útrapám, bolestem... Ne, že bych byla sadistka, ale bez všech těch emocí by byla nuda. (jo, cejtim se šťastná. Nuda.) Hlavně bych tu bolest nechápala. Nechápat. To by byla nádhera.

A tak bych se smála.
Hlavně bych se smála tobě.

Proč lidi tvrděj, že dosáhnout neviditelnosti je nemožný, a já jsem neviditelná každý ráno? Neviditelná, nezaslechnutelná a neexistující. (a pak přijde ten zlom, a já na chvíli můžu dejchat. A najednou existuju, a je mi to k ničemu.)

Who keeps me down?

Proč žijou mouchy dva dny? A vnímaj to jako my těch pár sedumdesát let? A jsme vůbec v sedumdesáti schopni říct, jakej byl náš život, bez toho, aniž by z nás vycházela nějaká sentimentalita? Všechno poznamenaný vrásama času, sklerózou a umíráním. A proto si píšu deník. Protože díky němu chápu, jak jsem se na věci dívala v minulosti. A nepopíram sebe samotnou. Nenávidět se je tak snadný.

Když všechno kolem vás umírá, nezbývá nic jinýho, než se začít všemu smát nebo se zcvoknout. A protože rok zpátky jsem měla pocit, že je všechno mrtvý, rozhodla jsem se, že ze sebe udělam lepšího člověka. Kdyby se někdo ptal, nic se nezměnilo. Vlastně jsem naslouchala svýmu racionálnímu já, který má vždycky pravdu, a stalo se přesně to, co jsem čekala. Ne, že bych čehokoli litovala, momentálně lítam na obláčku, a provaz u mě pod postelí hlásí, že problémy minulosti vzala voda. Přivázala jsem si štěstí k pelesti a odmítam ho pustit dál jak na hajzl. (snad neskočí z okna.)

A až mi bude sedumdesát, neřeknu o svym životě ani slovo. Protože umřu ve třiceti. Umřu na rakovinu. A budu mávat svejm milovanejm, lidem, který jsem měla fakt ráda. A asi se fakt nemusim bát toho, že skončim na ocet, protože posledních pár let přineslo pár žádostí o ruku... a pár jich bylo vážnejch, nezpůsobenejch opileckym sražení úrovně IQ na mínus deset.

Bára je na psychárně, Honza je v Náchodě a Zita neexistuje. A já jsem plná, a kromě každýho rána existuju. Můžu existovat. Když chci... a já chci.

EDIT, 25.1. [00:09]: Bože, co jsem to napsala za sračku?